Až 5 procent úhrad se vydává zbytečně
Ředitel VZP P. Horák v úvodu připomněl, že česká ekonomika si v posledních měsících tváří v tvář globální hospodářské krizi nevede vůbec dobře – a nic nenasvědčuje tomu, že by se situace měla v dohledné době radikálně obrátit k lepšímu. Celkové příjmy systému zdravotního pojištění dosáhly loni 99,7 % skutečnosti roku 2008, vybralo se tedy asi o 800 miliónů korun méně než v roce 2008.
„Celý systém by se měl přestavět tak, aby se mobilizovaly zbytečně vynakládané prostředky. Ve zdravotnictví se dosud zbytečně a opakovaně vyšetřuje, léčí se léky, které předepsal už někdo jiný, apod. Ve VZP jsme si dělali studii četnosti výskytu lékových kontraindikací 6. stupně, tedy ohrožujících život – a jsou to desítky tisíc případů! Dokonce jsme zaznamenali, že tentýž lékař tomu samému pacientovi v ten samý den předepsal dva kontraindikované léky... A to ani nemluvím o tom, že množství vydaných léčiv často neodpovídá denním definovaným dávkám a polypragmázie je obrovská.“
Zkušenost ředitele VZP potvrdil I prezident lékárníků S. Havlíček: „Česká lékárnická komora před lety odhalila případ, kdy jistá lékárna vydala jednomu jedinému pacientovi během půl roku předepsané statiny, které by vystačily na tři roky! V době, kdy balení stálo 700 korun... “
Všichni účastníci se shodli v tom, že aby se mohlo předcházet podobným případům, je nezbytný další rozvoj informatiky ve zdravotnictví. Otázka ovšem zní, jakou cestou by se měl ubírat.
„Buď chce stát budovat nějaký direktivní systém na základě změn zákona, nebo systém, který bude liberální, funkčně orientovaný a dobrovolný a který bude vytvářet příležitosti pro účastníky, aby v něm na jedné straně uplatnili své zájmy a na straně druhé se je snažili spojovat a měli z něj prospěch všichni,“ konstatoval P. Horák. „Mně osobně je mnohem bližší druhý přístup, zejména proto, že státní úřad na rozdíl od plátce nikdy nemá příliš zájem na tom, aby systém fungoval úsporně a přitom efektivně.“
IZIP je dobrovolný a motivující
V. Šmatlák připomněl starou bolest: „Pokud do systému nezapojíme lékaře a nezískáme jejich důvěru – a tu podle mě můžeme získat, jen když je budeme motivovat a vysvětlíme jim, proč je důležité, aby informace sdíleli – nepohneme se kupředu. Ještě důležitější ale je do systému vtáhnout pacienty. Již dnes mají zdravotní pojišťovny jako jediné nástroje na nějakou kontrolu, ale nejsou podle mého názoru dostatečně využívány. Zda si na to pojišťovny nasmlouvají třetí subjekt, je mi úplně jedno, pokud budu mít jistotu, že je bezpečný a že z mých peněz někdo jen zbůhdarma netyje.“
Také H. Cabrnochová považuje otázku, zda je vhodné, aby služby elektronického sdílení dat pro plátce či pro pacienty zajišťovala soukromá firma, jen za zástupný problém. „Měli bychom se ale shodnout v tom, komu zdravotní záznamy patří. Myslím, že už na startu projektu IZIP jsme to vyřešili – data jsou majetkem pacientů. Také proto jsme kritizovali centrální úložiště SÚKL, protože státní ústav si chtěl data přisvojit, cosi s nimi podnikat a dokonce určovat, kdo do nich bude smět nahlížet. To je naprosto odstrašující, prevencí drogových závislostí a sledováním spotřeby pseudoefedrinu neobhajitelné.“
Ředitel IZIP, a. s., J. Pašek poté mohl konstatovat, že IZIP coby systém pro sdílení a práci s informacemi splňuje všechny požadavky, které diskutující jmenovali jako funkčně I motivačně
